Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
To, že nová deska FOALS bude skvělá, jsem věděl z různých útržků, co unikly ze studia už dlouho před tím, než vyšla. Řešil jsem tedy jediné. Jak moc skvělá bude. Už před dvěma lety jsme zařadili jejich minulou desku do článku Stručný průvodce výtečnou hudbou 2013. Aktuální album jen podtrhuje jejich pozici. Jestliže minulá deska mířila na velká podia a měla našlápnuto k tomu etablovat se na výsluní britského kytarového mainstreamu, „What Went Down“ trochu více vystrkuje drápky, je syrovější, pocitovější a tvrdší. To samozřejmě stále v mantinelech indie-rockové pohodovky.
FOALS stále pracují se silnými melodiemi, přibyla ale i neonová atmosféra nočního velkoměsta, více melancholie a baladické epičnosti. Současně nám FOALS lehce zhutněli a potemněli. Pryč jsou hopsavé začátky inklinující k mathrockovým dováděním. Oxfordská pětka už vyrostla z fakultních večírků a začíná řešit nástrahy opravdového života. Bezstarostnost postupně mizí. Současně přibývá pestrosti, ve zvucích, v polohách vokálu Yanise Philippakise, ve výrazech kapely. FOALS udělali krok vpřed. Navíc krok správným směrem.
8,5 / 10
What Went Down (2015)
Holy Fire (2013)
Total Life Forever (2010)
Antidotes (2008)
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
